LOKO - ARI ( 2 : 0 )
27. 5. 2009
LOKO – ARITMA
27.5. na Lokádě
Sestava LOKO: Hlaváček, Fiala, Mlejnek, Fidra, Šilhart, Dragošek, Novotný, Pagáči, Josef, Pohanka,
Sestava BARCELONA: Valdés, Puyol, Yaya, Piqué, Sylvinho, Xavi, Busquets, Iniesta, Messi, Etóo, Henry,
Titulky všech světových novin oznamují dvě nejzajímavější zprávy středečního fotbalového odpoledne : LOKO a BARCELONA porazily své soupeře ARITMU a MANCHESTER shodným výsledkem 2:0. U Barcelony byl vysoce hodnocen výkon Messiho, u Loka byl oceněn výkon Šiliho. Já se tomu musím smát. Sestřihy zpravodajství ukazují jen dobré hráče, jak dávají branky a ne hráče, jak spalují šance. Viď Ronaldo. Přitom, a to si zapamatujte, o všem rozhoduji já, fotbalový bůh. Dovolte abych se představil, jsem fotbalový Míč. Můj kolega předvedl v Římě opravdu povedenou taškařici. Viděli jste Etóoa, tu jeho poslední kličku, ten nepřirozený pohyb do leva a střelu šajtlí. To přece žádnej fotbalista nedokáže. Nebo ten Messiho gól hlavou. Vždyť byl v takovém záklonu, že by to takhle netrefil ani „hlavičkovací obluda“ Horst Hrubesh. Ne, ne, tyhle góly zařídil pan Míč, pěkně se posadil Messimu na to správné místo, jinak by letěl obloučkem někam vysoko nad bránu.
Když mě trenér Joža vytahoval ze síťového vaku a když jsem viděl, že dnešní zápas budu hrát já, měl jsem takovou radost, že si ostatní kamarádi v síti pšoukli ventilkem. Ještě zkontrolovat, jestli jsem správně nafouklej a jdem na to. Víte jak poznáte, že jsem správně nafouklej? Zvednete mě do výšky očí a pustíte na zem a když se odrazím alespoň do výšky pasu, tak je to „right“. Já jsem totiž náramnej smíšek, řikaj to o mě, no občas jsem i trochu zlomyslnej. Třeba, kolikrát jsem napálil brankaře Šiliho přímo na kokos, nebo někdy si, jen tak pro zábavu, přelítnu plot a schovám se ve křoví mezi domy, nebo jak to Bambus napálil vysoko nad bránu a nebo když mě Adam Fidra vybojuje a přihrává, tak ne abych letěl po lajně dopředu, já se stočim doleva a přímo na nohu protihráči. Mé „oblíbené“ místo – solar plexus. To jsou ty moje malé zlomyslnosti.
Včera sem vymyslel parádní kousek. Brankář Aritmy vykopával a já se posadil na hlavu Adamovi Novotnýmu a odrazil se přímo do branky. Všichni valili bulvy. Nejdřív to došlo trenérovi Aritmy a pak i rozhodčímu, že v Mini Cupu je brankář pod zvláštní ochranou a že vlastně pro nedodržení správné vzdálenosti protihráče, gól nemůže platit. Rozhodčí to posoudil správně, zřejmě gentleman. Tak jsem to zkusil jinak. Nechal jsem kluky trochu vycukat, kazil jsem jim přihrávky, párkrát jsem utek do outu. Nebo po dlouhým výkopu jsem si zaskákal mezi hráči, jako když hrajete dámu a skočíte najednou tři kameny. Matyáš Pohanka dlouho netrénoval a hned se hnal do zálohy, tak jsem si ho vychutnal, uskakoval jsem doleva, doprava, ruka, koleno, rameno, out. Maty Mlejnek mně dal trochu zabrat. Naučil se takovou tu stahovačku, jak zašlápneš míč, dáš si ho podrážkou zpátky, otočíš se a obejdeš soupeře, kterýho máš najednou za zády. Tak jsem mu to alespoň znepříjemnil, že jsem celou akci zpomalil, no a soupeřova obrana se zatím stačila zformovat. Nejvíc si zaběhám s Adamem Novotným. Hele, mastíme to po křídle a když už chce centrovat, tak mu uteču do zámezí. Ale mám co dělat, kolikrát už jsem to nestih a plachtil před bránu.
Každá sranda musí mít svůj řád, tak jako fotbal má svá pravidla. To znamená, že když se naši kluci snaží, dostanou šanci vyhrát. V první půlce jsem to udělal takhle : Maty kope rohový kop, zprava, já čekám až se útok a záloha nacpe před bránu. Jenomže kluci se pořád schovávaj za obránce, žádnej pohyb. To je situace, jak to mám udělat? Takže, centr skoro po lajně, vlítnu do vápna, trefim brankaře a odrazim se do branky. Prostě biliár a kluci vedou 1:0.
Pak jsem jim dával zase trochu zabrat. Honil jsem je po hřišti nahoru, dolu. Šili mě položil na zem a místo výkopu se vydal na to svoje dlouhý sólo. Zatáhne to po křídle až k rohovýmu praporku, tam se otočí, dvacet metrů zpět k naší bráně a zase zpátky. Ale já mu to nebaštim. Kdyby to dal někde na půlce, tak jde Maty nebo Adam sám na bránu, ale von je ke mě jako přilepenej, no jo brankař. Pěkně jsem ho povozil po hřišti, však ty se unavíš chlapče. Ale kopat umí parádně. Ty jeho výkopy, vyletim až do nebe, duše zatlačí na ventilek a ve mě se to celý zhoupne, jako když jedete na Lochnesce. Tak si říkám : Dobrá, máš to mít. Ve druhý půli kopou kluci roh, zase takovej ten slabej důraz před bránou, jako by ani nechtěli dát gól. Obránci Aritmy si chrochtali, jak to maj dobře pokrytý. Vlítnul jsem do vápna. Jedna teč, druhá, kde se tu vzal Šili (?), bleskne mi hlavou, pak to do mě napálí a sem v bráně. Takhle se to musí hrát! 2:0.
Už mě braly křeče, když rozhodčí zapískal konec. Ulítanej, okopanej, ale šťastnej, protože to byl zase jednou parádní zápas. V Římě se volalo „Ave, Barcelona!“, a naši fanoušci křičeli „Výborně, kluci“. Auu, bolí mě všechny záhyby, teď si dám masáž, pěkně si nechám namazat švy indulonou a pujdu spát, třeba mě zase brzy vyberou na další mistrák. Jestli si myslíte, že fotbalový míč nemá duši, že neprožívá každý zápas, tak jako vy, na tribunách, tak to o fotbalu nic nevíte. Au! Teda Čau!